Winter Kilpi Heroes Race 2019

 Winter Kilpi Heroes Race 2019

Minipříběh o tvrdé přípravě a studené cestě k mému prvnímu Heroesu...

Od loňského léta jsme se celkem pravidelně účastnili sparťanských tréniků na workoutovém hřišti za kostelem sv. Hedviky  v Opavě, kde se dvakrát týdně cvičí kruhové tréninky. Tak po nabídce trenéra, že můžeme běžet za opavský tým SRTG, jsme neváhali a  plní očekávání se zaregistrovali. Do února času dost na trápení se posilováním a běháním, tož co? To dáme! Je to další challenge :)  Od podzimu jsem se párkrát zúčastnil nedělního otužování na ,,Sádráku" v Opavě, kde jsme posilovali naši imunitu na přicházející zimu (více infa na Ledoborci Česko a FB). Takže příprava na zimní Heroes dokonalá...Odhodlat se vlézt do krutě ledové vody, řeknu vám, by mi šlo. Ale nejhorší je překonat úsek na těle od kolen po prsa. Tak šup šup, ať už tam jsem. Pár temp pro rozhýbání, hledání teplých proudů nemá už asi smysl. Zdá se mi, že voda řeže všude stejně...Jakoby na mé tělo útočily milióny jehliček. " Bože, kdo to vymyslel ?!" Společné foto a ven! Jako pět minut mi stačí. Ještě se proběhnout na břehu po louce, bo tu zimu si musíš pořádně užít až do konce, no ni?!! 

Pří oblékání si připadám jako " čerstvě narozené selátko"... celý růžový, bez možnosti jakkoliv ovládnout svalový třes, a cit v rukou je "kajsyk v dupě"...Zvládám se osušit a hodit na sebe aspoň triko ve svetru :) Dva v jednom a šetří to čas. Sundat si mokré plavky a vsunout prokřehlé nohy do riflí je už pro mě nadlidský výkon a chce to grif. Musím ho vypilovat na příští sezónu. Jsem oblečený už asi hodinu a furt se třepu. Ale s hřejivým pocitem, že jsem se zas překonal a vlezl tam. Pro někoho je to výzva, pro někoho nemožná věc. Všechno je to ale jen v hlavě. Důležité je začít a vytrvat. Nemusí člověk hned vydržet půl hodiny, i po malých krůčcích dojdeš k cíli. 

Po vánočních svátcích se naplánoval úžasný otužilecký výšlap na Praděd, čímž jsem si uzavřel první sezónu přeměny v opavského ledoborce.

Opava bez sněhu, sraz máme na parkovišti před Lídlem. Nakoupit dostatečnou zásobu čokotyčinek a ovoce na cestu a můžeme vyrazit. Cesta v poho, jen Praděd se schovával v mracích. Snad při výstupu se nám ukáže a užijem si krásného výhledu. Projíždíme kolem parkoviště na Hvězdě, kde je fronta aut a nedočkaví lyžaři. No hnus! Parkujeme za Studánkou, ve sněhu nad kotníky. Koukáme, že nás hory vítají mírným sněžením. S nadšením čekáme na příjezd zbytku bandy, kdo má, tak nazouvá nesmeky, ostatní nabírají teplo z vyhřátého auta do kapes a jiných otvorů :) Do půl hoďky jsou tu všichni, tak se pozdravíme, a začneme odhazovat v tento den nepotřebné oblečení. Jelikož se zas tak necítím pustit si zimu k tělu, podnikám tuto nevšední expedici v tričku. Ostatní už jsou "nahoře bez ", holky ve sportovních podprsenkách. Z parkoviště vycházíme na stezku Bílé Opavy. Už tady budíme obdiv návštěvníků procházejících kolem nás. Teplota byla kolem 2 stupňů nad nulou, ale pocitová byla tak mínus 5. Mírně sněžilo, ale my jsme byli zatím happy. Sněhu přibývalo a potvora bílá namrzala na mých chlupech, jak na rukou tak, na nohách. Cesta nás vede stále nahoru, sem tam přes vodu vedou zasněžené žebříky, místy je to fakt o hubu, bo je to fest namrzlé a hladké. Šplháme nebojácně vstříc vrcholu Jesenických hor. Kde to jen jde děláme skupinové foto a vlajkou ,,Ledoborců"...

Po absolvování nejtěžšího úseku cesty přes žebříky je malá pauza na čaj a fit tyčinku a pokračujeme jako husy v zástupu směrem na Barborku. Tělo zatím funguje a nikdo nepolevuje ve výstupu, pořád panuje dobrá nálada. U chaty opět pauzička na čokoládu a ovoce a jdeme dál směrem na Praděd. Na frekventované cestě už budíme mezi lidmi údiv a fotí si nás jako ,,sněhové blázny" nebo chtějí foto s námi. My jdem jen tak a ostatní v péřovkách zachumlaní až po nos. No legrace jak cyp. Kdo nás míjí, smeká pomyslný klobouk a povzbuzuje nás s úsměvem, místy i s potleskem.

Před samotným vrcholem si dáváme výklus až k soše Praděda. Tady zas roztahujem vlajku a zas foto! Fučí už neskutečně! Bílý maras nám lítá do tváře tak silně, že pomalu nevidíme. Necítím už prsty a mám strach, že tu vlajku v tom vichru neudržím. ,,Hurááá" . Foto proběhlo tak se jdeme schovat do útrob vysílače. Ale než se tam vůbec dostaneme, zas nás někdo zastavuje a prosí o hromadné foto. On oblečený do hi-tech hader do mínus třiceti a my skoro nahatí :) No prdel...

Uvnitř se oblíkáme, dáváme další sváču a pomalu se chystáme na zpáteční cestu dolů. Dávám si šustku s kapucí bo venku fakt hrozně fučí...

Není na co čekat, tělo se samo jen stáním nezahřeje. Dožvýkáme banán a letíme ven. A tam ,,bílá tma". Vítr se sněhem, není vidět na cestu... Kdyby tam nějaká byla :) Všude bílo, nahoře i dole, vlevo i vpravo. Skoro pohmatu se dokutálíme níž pod kopec, kde už tak nefouká a ti odvážnější opět vystavují svou kůži nepřízni počasí. Já už toho mám dost, nechávám venku jen nohy, zbytek halím pod neprofuk bundu. Cestu zpět volíme tu samou, jen už nejdeme přes žebříky, ale po vrstevnici mírně klesáme na parkoviště pod Bílou Opavou. U aut se loučíme. Všichni ve zdraví, došli a užili si tu netradiční expedici. Plní dojmů nasedáme a jedem dom. Jo, padl návrh, že můžeme kdo chce, ještě zajít k Jardovi do sauny, pořádně se vyhřát. Do Opavy přijíždíme za tmy, zahazujem nesmeky a berem ručníky a jedem se vyhřát do domácí sauny. Krásně teplý konec promrzlého, ale úžasného výletu.

Závěr: Bylo to " žůžo dobrodrůžo". Zas něco nového doslova na vlastní kůži... Zima nebyla zas tak hrozná. Příště jdu zas, jen si vezmu lepší rukavičky :) Přesvědčil jsem se, že člověk vydrží víc než si ve skutečnosti myslí.

                                                                                                Je to všechno o ,, hlavě" !

Po Novém roce opět začínáme trénovat a mučit své sparťanské těla v tělocvičně. Sice jednou týdně, ale je to výživné :)

Už stříháme metr a ladíme strategii na únor. Těším se jak vyběhnu v novém dresu...

a je to konečně tady...

Sobota 2.2.2019

Probouzím se na únor do nezvykle teplého rána. Dnes je třeba vydatně posnídat na tak silový závod :) Nezapomenout pogumované pracovní rukavice, ať nechytnu třísku na drsných překážkách, i v blátě se budou určitě hodit. Namíchat ionťák, nepostradatelný banán už je taky v batohu. Termotriko na sebe, na to nový dres a dlouhé legíny na spodek. Kompresky teď neberu, jen funkční ponožky a staré dobré Salomony se vzorkem do bláta. Vycházíme z domu a ve vzduchu je cítít jaro, i když je teprve únor. Sraz máme na benzince na kraji Opavy, kde už nedočkavci z naší party stepují. Nejsme tu všichni, tak kecáme než opozdilci dojedou, ať se vydáme k prezentaci jako jedna sparťanská grupa. Ta je umístěna v prostorách hotelu Belaria na Hradci nad Moravicí. Dokecáno! Konečně jsme všichni, tak šup do aut a jedem směr Hradec. Parkoviště je na louce před hotelem, kde už je slušně narváno. Vyskakujeme z plechových miláčků  a jdeme podle šipek k prezentaci pro startovní balíček s číslem. Vše proběhlo bez problémů a tak se můžeme začít připravovat, protože start drsného závodu se blíží. Jo, hlavně se všichni musíme vyfotit bo nevíme kdo padne na trase vysílením  nebo zabloudí v lese :)

Závod je rozdělen do několika startovních vln a my vybíháme v 10:30. Máme ještě pár minut, které věnujem návštěvě zelených Toi toiek...Po jejich opuštění se dostaví tížená úleva a můžem se jít řadit před nafukovací startovní oblouk. A tady nás pořadatelé hned úkolují výběrem divně zeleného vojenského batohu s pískem. Prej má 20 kilo. No ne e... :)

Čas do startu kvapem mizí jako žrádlo z ledničky, a tak v partě probíhá přátelské plácání a přání dobrého zážitku. Netrpělivě už čekáme na startovní výstřel. Adrenalin ze všech borců stříká jak cyp. Připadám si jak v jiném světě. Každý druhý namakaný svalovec. A já? " Kulturista z Dachau"... No co už, když tu jsem, tak si to užiju, a seru na nějaké umístění. Dyť ani nevím pořádně do čeho jdu! Nováček :)

3..2..1.. Goooouu!!!

A drsná grupa šílenců se dává do pohybu. Kdesi v předu, borec pořadatel, zapálil modrou dýmovnici, asi na efekt. No, přál bych mu ten smrad čuchat v běhu a s děsně těžkým batohem na zádech. Joo batoh... Startujeme už po někom, tak batohy jsou jaksi špinavé, popruhy různě porvané... Pocit s batohem na zádech a ještě v běhu je jako běžet divně shrbený a k tomu  připosra..ný...Ke konci tratě na nás čeká ostnatý drát a křičící ženská s megafonem,že se musíme plazit pod drátem s batohem v ruce... Bláto všude kde si lehneš... No něco pro mně, co nesnáším špínu...bleee

Na zemi to slušně klouže, tak jsme rychle pryč. Bez díry na řiti. O kousek dál na vytýčeném místě batohy s úsměvem zahazujem a vydáváme se vstříc dalším překážkám. Cesta kolem hotelu je namrzlá a vede nás na obrovskou louku. Ještě mezi stromy musíme překonat napnutou síť. To zatím zládám v poho... Uprostřed louky se už dělá fronta před ručkováním na zavěšených pneumatikách. Ti co spěchají, jedou na čas a nechtějí čekat v řadě, hned vedle "angličákoujou" . Jdu do toho! Nikdy jsem to nezkoušel, tak snad se udržím a taky dosáhnu na všechny gumy..." Cajk"! Zatím bez ztráty kytičky a tak běžím dál... :)

Kovové bradla... Hup na ně! Rozkývat boky a hlavně nepovolit ruce. Šup šup...

Z nich pak přelézt žloutou korbu Tatry a doběhnout na most k lanu na šplh.

Po zdolání lana na další louce na nás čekala hned čtveřice překážek v podobě: kolmá bariéra( z hasič.sportu známe). Ta je zatím v poho. Po ní šikmá, dost vysoká a tím i zákeřná. Mám co dělat, abych na ni vyskočil. A co teprve se nějak přitáhnout, přehodit jednu nohu, za ní zadek a s ním celé tělo..?? Skáču, visím..funím a přelézám..Za ní opět kolmá bariéra... Rozběh...skok a jsem na druhé straně...Aaaa kurňa..! Zas ta šikmá ,,sviňa" !!! Jako to je mazec...Hej hou,jdu na to... Ruce, nohu zaháknout, a přehodit zbytek a jedem dál! 4 potvory těsně po sobě se na síle projeví. Uf

Pod lesem na nás čekají pneu z náklaďáku. Úkolem je postavit se do jejího středu a vzít ji. S ní pak oběhnout velký kruh a položit ji na start, pro další závodníky. Vyskočit a rozběhnout se do kopce kolem potůčku. Stoupání je slušné. Předbíhám ,,chodce" a letím nahoru svým tempem. Na konci výšlapu máme vlézt do roury skrz cestu, nebo chcete-li pod cestou. Jak jako? No, na čtyři a šup tam...

Po výlezu z ,, rury" kousek rovinky a u mýtinky holky s další gumou.. Tentokrát z osobáku a prej ji máme hodit na kolík ocelový. Informuju se zda to už někdo zrobil a prej pár borců už jó... Hmm. vybírám gumu...hážu a...? Nic. Ostudo! Ani jsem tam nedohodil...Sbírám síly na druhý pokus...Mířím a s heknutím odhazuju... Jupííí. Guma letí a otáčí se kolem tyčky. Radost! Opět nemusím dělat angličáky za trest.

Běžíme dál na nové stanoviště. Tady nám paní dává možnost si vybrat žulovou mega kostku a válením nebo posouváním pod vojenskou celtou, na délku, ji máme dopravit zpět na hromadu. Tady v lese zatím pohodové překážky...

Následuje běh k plechovým sáňkám na nichž je pytel s pískem... To vše máme tlačením po už vyhlazené dráze překonat tam a zpět, vzdálenost asi 20 m tam, 20 zpátky :)

Se vší vervou jdu do toho...Směrem tam to klouže celkem v poho, ale popotahování pozpátku už to moc dobře nejde, chce to najít ten správný grif. Po splnění úkolu nám usměvavý pořadatel/dobrovolník nabízí  ,,povinně" bonbón... Tak se ptám, kde má to víno jako? Když si máme dát bonbon po víně :-)))) Žádné jsem neviděl..prej ho má v autě.. Jestli nekecal.

O kousek dál čekají zas vysmátí a příjemní kluci s pěknýma kládama... jako fakt?! Muži mají svou hromadu a ženy svou. Beru jednu, hážu si ji na rameno a fičím po svahu dolů. Za zatáčkou čeká paní a se slovy:  ,, vy jste běžec, to se pozná" mě vrací nahoru ke klukům. Tady čekám na parťačku a fičíme zas k dalšímu stanovišti.

Přibíháme k paní s miskou v ruce. Asi další rozdávačka bonbónů, říkám si... Zdravíme a za úsměv dostáváme očím nevěříc ocelovou matičku... :) Co s ní nám paní nechce říct. Prej uvidíme pak.. Aha.

Čeká nás seběh v korytu potoka někam dolů, kousek vlevo rovně a pak zas druhým korytem nahoru.

Bláto, led, místy sníh, ale furt mokro. Což těžce nesnáším, hlavně v botách!!! S matičkou si hraju v prstech, nikde nikdo, tak kecáme o blbostech a nemyslíme na ten prokletý kopec před námi... Předbíhajícího běžce se v legraci ptám kde má schovanou svou ,,matku" ? Prej ji má v pr..deli... Říkám parťčce, že holky ji mají schovanou asi vepředu a kluci vzadu. Škrábem se z posledních sil nahoru...Tady je světe div se stanoviště střelecké... a matko-odevzdávací. Střílíme na výbornou a s poděkováním mizíme v dáli. Na rozcestí nám další z dobrovolníků spoutávají ruce ,,eskapáskou" pod heslem : Aby jste si to VÍC užili. Cesta se mění na čistokrevný asfalt kde je další záděr v podobě kladiny z fošny. Snažím se držet rovnováhu, ale není to moje silná stránka, tudíž padám a poprvé plním trestný úkol, což tady je 20 dřepů.

Po provedení mizíme v dáli... :) Podle vůně a shluku běžců usuzujem, že se blížíme k občerstvovací stanici...Konečně! Dáváme banána a nějakou fit tyčinku z bohaté nabídky. Asi dobrej sponzor :)

Jíme a koukáme na další překážku. Silová... Hmmm...To bude trápeníčko... Dopiju a jdu se informovat jaké jsou pravidla shybů na hrazdě... 10 kousků, s pauzou ve visu, nemusí to být bez přerušení. Tak OK. Jdem na to! Pět naráz se dá, pak už cítím úbytek sil... Zatínám zuby a ruce. Osm...devět ...deset...seskok a úleva.. Opět bez ztráty kreditu :)

Následuje seběh k už blízkému zámku na Hradci...oběhnem skálu, pokecáme se spoluběžci, chytit provaz a slanit 15m dolů! Popoběhnem na další stanoviště kde máme po ocelovém řetězu v pulce rozděleným pneumatikou přeručkovat miniúdolíčko... Stromy vypadají únosně, tak jsem na to ... Cpu se přes pneu a borka na mě , že : nemusím středem...i přeručkovat můžeme..Aha :)

Slušná překážka a je tež za mnou.  Sbíháme blíž k zámku kde nás čeká opět ta ,,sviňa" šikmá stěna. Tady si už můžeme pomáhat tak to jde rychle. Následují schody a seběh dolů k řece. Dost to tu klouže, tak radím parťačce ať dělá malé kroky, aby nespadla, jen to dořeknu, už jedu po řiti dolůůůůů...

Pod kopcem je most... Tam máme vytáhnout z vody- ledu pneu uvázanou na laně... Pohoda. Tady poznávám známeho dobrovolníka a žertujeme.... Vytahuju, vytahuju,... tahám..tahám...skoro jak dědek řepu...furt nic, až po době se objevuje vysněná pneu u mostní konstrukce... ,,Hej, kámo...to lano bylo schválně pro mně takové dlouhé, co??!! :) Poděkuju...Plácnem si a mizím...

O kousek dál a cíli blíž je dřevěná ,, věž"... Vyšplhat...přesoukat se oknem na druhou stranu a slézt opět na zem.

No, ty kráso... Jako ...zabouchal jsem si pěkně. Zas je mi teplo... A teď nás čeká voda, potok, síť....Magická to kombinace na závěr!

 Skáču do potoka a cpu se k ostatním pod síť...Dobrovolník/dozorce u překážky na mě začne řvát, že prej : " Na kolena, na kolena"!!! Jako v té písničce od I.Hlase... Ale to mě cyp nasral jako... Ať si to jde zkusit... Tolik překážek, ...bláto, mokro, všechny síly už pomalu v řiti a nějaký hejhula tu po mně bude řvát????!!!!

No po čtyřech jsem v potoce ještě neběžel... Vyškrábu se na břeh, oklepu se a jdu do roury, předposlední divná žížaloidní překážka. Klaustrofobií naštěstí netrpím a píďalkovitým pohybem se soukám za světlem. Pohoda jazz :)

Dosoukat se, narovnat a jít zdolat poslední dřevěnou monster konstrukci.

Před samotným pokusem o zdolání jsem dostal návod jak to dle pravidel úspěšně překonat. A je to takto: První trámek zdolat spodem, druhý vrchem, třetí zase spodem a takhle až na konec. Zde už stačí jen seskočit :) Jednoduché no ni?

Rozdýchat se, vyždímat zbytky vody z rukaviček a začínám se věšet na první trámek...Zatím vše dle plánu. Viset by mi šlo. Tak teď zkusím přelézt na druhý trámek tak, ať ho zdolávám přes horní hranu... Povedlo se a po pár cukavých pohybech sedím na trámu...No, už začíná přituhovat, svaly začínají bolet. Tak zas šup dolů visem a škub nahoru na trámek. Jako chce to přijít na nějaký ten grif, ale není kde to pořádně natrénovat. Musím vypadat legračně, jak hajzlový pavouk co se škrábe přes tyčky...Je to náročné, ale dá se to. Nejsem silák trénovaný, ale zas nemám tloustou prdel tak to jakž takž jde. Po chvíli jsem nahoře a seskakuju šťastně dolů. A rozbíhám se s parťačkou do cíle...

Probíháme pod vítězným obloukem špinaví, mokří jak cyp...ale s happy úsměvem. Dostáváme originální medaili, zbavujou náš čipu a fasujem za něj vodu do ruky... Vítězství! O čas nešlo, tak se jdem v klidu převléct do suchého. A přichází pocit úlevy. V hotelu jdem na gulášovou polívku a pivo. Kecáme s členy týmu co potkáváme jak se jim dařilo na překážkách. Už tu jsme všichni, dojíme a jdem pomalu k autům. Na bedně nikdo z nás letos není a tak nečekáme na vyhlašování a snad ani ty borce a borky vidět nechceme :)

Moje shrnutí tohoto silového závodu... O běhu to není, pokud nejedete na bednu, co x metrů překážka, tak více byl se věnoval šplhu na laně, přítahům na hrazdě ať se netrápíte na překážkách a zbytečně neskáčete angličáky. Že by tam bylo něco nechutného bych neřekl. Ta poslední byla nezvyklá, ale s trochou šikovnosti se dala zvládnout. Překážek je hodně, terén náročný a tohle všechno i s počasím se na člověku podepíše a vyšťaví ho to. V létě to musí být větší záhul :)