Letní Heroes 2019

Konečně jsem se dokopal, abych své už kapku zašlé vzpomínky vysypal tady, na web.

Bylo nebylo...

V práci mě oslovil kolega, že dle mé chuti po sportovních zážitcích by měl snad i volnou registraci na ,,Heroes". Pokud budu chtít, mám dát vědět, že se dohodneme a nemusím kupovat za hříšné prachy lístek na poslední chvíli. Musím se přiznat, že jsem hodně váhal. Dvě věci... první byla, že je před výplatou a druhá? Jen běhám a to poslední dobou furt rekreačně! A do závodu zbývá necelých 14 dnů.. Kurňa, ale ten pocit... zas si to zkusit byl nakonec silnější a šel jsem na risk... i s financema.

Na cvičení kašlu... Zimní kolo jsem dal.. letní si užiju. No ni? Ještě se ptám kolegy jak to je s týmovou spoluprácí...? Prej se moc na sebe nečeká. Jak komu se co povede a čekat na pomalejší je opruz. No, pro mě za mě, jak chcete.

Sobota je tady, modlil jsem se ať není hic jak prase a vyšlo to. Dopo je jakž takž snesitelně. Beru kompres návleky, dvě trika a krátké legíny. Sedám do auta a jedu pro segru. Bude dělat nosiče a fotit aspoň :))

Kolem půl desáté dopo jsme na louce před hotelem Belaria kousek od Hradce. Vpravo už je plno, tak auto parkujem vlevo a jdem hledat kámoše u registrace. Přicházíme zrovna, když startují dětské závody. Pěkný pohled na ty prcky!

Jdu si vyzvednout balíček s číslem a překvapením ve formě letáků a podobných kravin od sponzorů. Drobnou pozorností, jedinou k jídlu, od Dr. Maxe, je opět hroznový cukr. Hustý...

Kámoš je tu, představuje mi zbytek týmu a letím se do auta převléct do závodního...

Potkávám trenéra opavských SRTG. Prohodíme pár vtípků o cviku a s přáním dobrého závodu se odebírám na start. Tady ještě zdravím pár přátel, sem tam se protáhnu a netrpělivě očekávám výzvu od startéra...Vlna 10:30

Jak to pískne, hned první překážka je živá hradba ostravských hráčů amerického fotbalu. Před startem ladíme strategii, jak se za koho schovat a včas proběhnout... Tak hodně štěstí všem... a jdem na TO!

Kličkuju, krčím se za nějakého borce a vyšlo mi to. Uf. Probíháme přes most na obrovskou louku nebo park. Tady je pole z ostnatého drátu. Hop na čtyři a plazit se. A aby to nebylo tak lehké, po stranách stojí kluci hasiči a kropí nás fest studenou vodou z hadic. A jako v zimě tak i teď si pořadatel neodpustil modrou dýmovnici. Ještěže se plazím vlevo bo to začíná krutě modrat vpravo! Ty kráso...

Vstávám a běžím dál. Zatím se ,,náš" tým drží pohromadě. Mezi stromy síť. Pohoda. Kousek dál konstrukce s kruhy a tyčkami na lanech. Tady už jde do tuhého. První pár, sadu tyček dávám v klidu, kruhy ujdou a na konci zase ty tyčky. Poslední už nedávám. Neudržel jsem se a se zhoupnutím padám z překážky a mám to za prvních dvacet! Kurňa...

Ale co, jdem dál... Jsem naštvaný na sebe, že jsem mohl zabojovat víc! Kámo, ale tady závod nekončí, čeká tě ještě 13 kilásků plných jiných záludností, se kterými se budeš muset poprat. Se nepoto...! Házím to za hlavu a  běžím dál směrem ke splavu. Ještě přeručkovat bez dotyku země kovové bradla a poklusem jedem dál. A kolmou bariéru nesmím vynechat. Cajk! Kousek od něj je tatrovka, zase prázdná. Tu stačí přelézt a pokračovat, teď směr řeka! Asi po dvou stech metrech musíme podplavat padlý stromek spolu s  maskáčovou sítí, aby nás pustili na břeh. Louka, směr zámek... Šikmé bariéry obrácené zády k sobě... První dávám, ale z druhé mám strach. Jak to mám jako překonat, když tu není místo na pořádný rozběh bo z té první vám na hlavu už skáčou ostatní běžci? Nasírám se a pak jde všechno :)

Trochu si skřípnu vercajk nahoře, ale voda v řece ho chladí. Jdeme středem koryta k mostu... Kámoše nechávám už za sebou. Pod mostem visí dřevěné trámky se zářezy. Úkolem je vyšplhat a dotknout se konstrukce mostu. Dřevo už je mokré, ale dá se to. Pak rychle na most a hup na lano a šplhat... zazvonit a spustit se dolů. Na další louce je průlez z desek. Dvě dráhy, ale všude plno. Chci si to zkusit... Chvíli čekám, ale v jedné se dvě hrošice zasekly... omlouvám se, ale bylo to tak! A na vedlejší je tím pádem fronta jak na banány. Dávám si dvacet vedle na trávě a běžím raději dál. Na louce jsou překážky co 50 metrů asi tak. Tudíž se mi moc nechce běžet, udýchat mi to někde dělá problém. Slunce svítí a teplota roste co se blížíme k poledni. Překážku ve formě úzkého lešení a ručkování po fošně mi nedělalo problém, pak hned opičí ručkování... trubka.. kruhy, lano taky v poho...

O kus dál je na konstrukci natáhnutý masivní řetěz... pověsit se rukama, nohama a posouvat se na jeho konec, bez dotyku země. Ok. Pokecám s kolegou co dělá dobrovolníka-dozorce a jdu na další...

A kruci!!! Šikmá bestie... Tahle potvora byla v zimě na úplném konci a teď je tady, v plné síle a když jsem na jejím vrcholu, zhrozím se! Ona má dvojče! No to mě pos..r!

Hlavně se nedotknout země a jinak cajk... Nahoru se rozhýbávám a dolů pak opatrně podlézám... Jo, začíná se nástupem ,,podlezením" prvního trámku a pak vrchem spodem.. až na poslední.. a to samé zpět po té druhé konstrukci... je to dost o koncentraci a břichu... Najít ten grif a pak už to jde fakt samo...

Byl to záhul, co to dali su borci. Vážně! Rozbíhám se k dalšímu mostu a tady na něm, je úkolem táhnout, přitahovat pneu řekou tak, aby se nevytahovala z vody. Paní radí, tahat pomalu. Tož taky v poho. Výklusem  po schodech do prudkého stoupání. Asi v půlce je týpek u provázků... ze středového kolíku jsou natáhnuté provazy, jako paprsky slunce a ty se musí přeskákat bez doteku. Po tom výběhu vám řeknu, že hnus... Skáču jako fotbalista na tréninku a za chvilku to mám. Zbývá vyběhnout ten zbytek kopce a dát se po vrstevnici vpravo do lesa...

Asi po kilometru uvidím další stanoviště... spíš staveniště... ,,Vem si kybel, naplň ho do 3/4 pískem a oběhni s ním tu také kolco... A musíš ho naplnit enem rukama"! Trošku jsem si zafuněl při tom obíhání...co mě nezabije, to mě posílí...

Pozdravím a fičím vlevo na mírné stoupání... lesem nelesem... roklinkou s potůčkem, na konci se prosoukat kanalizační rourou skrz - pod cestou, na druhou stranu a zas vlevo, po cestě dál... Na konci rozcestí a hrazda. 10 přítahů. Ptám se a pauza mezi přítahy je dovolena. Co kdyby se to kouslo, ale já dávám těch deset najednou. Bože, díky za tu výdrž!  Jsem tu sám, tak nespěchám. V klidu si po výkonu dojdu k občerstvovačce... kola, ionťák, voda, banán, meloun, hrozno, a nějaké drobnosti... beru dva kelímky vody a dolívám se... Nečekaně tady potkávám přítelkyni s její sestřenkou a pejskem. Stihnu prohodit jen pozdrav a vydávám se asi na druhou půlku závodu... Z lesa mě cesta vede na louku a šikmou stěnu. Hop, hop a jsem na druhé straně. Po louce mírně vpravo dolů. Tady se otevírá pohled na Kajlovec.. krása... Asi je poledne bo slunko peče jak cyp... Dobíhám páreček  a zas známí... Z kopce k vesnici klábosíme. Já se vyptávám na jejich zážitky z loňského závodu bo jsem tu jaksi poprvé. Sonduju, co mě asi eště za hrůzy čekají a přicházíme k ,,hodu pneu na kolík". Jde o přesnost a sílu. Kámoš říká: ,, budu chodit na Heroes tak dlouho až to hodím"...  Napřahuje a mine, jeho přítelkyně končí stejně nešťastně. A jdou stranou udělat si, tady jen deset angličáků. Mi se v zimě dařilo. Jo, oproti tomu, tady je jen jeden pokus. Beru pneu do ruky, koncentruji se a odhazuji svou pneu v dáli... A vítězím!!! Poskočím si radostí, pozdravím kamarády i dozorce a mizím ve vesnici... na most, a dolů do potoka... Místní dědouškové sedí na břehu a koukají na vysmáté blázny jak běhají v takovém kosném a kamenitém potoce ... Malí kluci nabízejí, spíš lákají běžce na meloun a pak na ně jim do zad, stříkají z vodní pistole vodu :) Sranda musí být, no ni?!

Na konci chatek z vody ven, kolem plotu k cestě a tady pod ní jsou dvě betonové roury... úkolem je prosoukat se těma sračkama jednu tam a druhou zpět... Humus přátelé... Někdo to nedává a rovnou angličákuje... tak pojďme, šup na kolena a do díry... miluju bláto... všude... Za chvilu jsme venku, když zrovna přichází ten páreček známých... Vřele jim to tady doporučím jako wellnes a jdu dál s úsměvem. Po asfaltce vlevo do lesa... tady fasujem vojenské batohy s pískem a jdem potokem jaksyk nahoru  a furt nahoru a pak ještě o cosyk nahoru. Otočka a po lesní pěšině sbíháme dolů. Asi kilometrová procházka. Paráda. Přidávám se k týpkovi a jeho běhně. Jsou odněkud z přerovska, on je dokonce voják, tak s batohem je dobrý kámoš... snad oba i běží za nějaký sparťanský klub... Dole, pod kopcem, sundáváme batohy a svazují nám ruce eska páskou, ať ten ,,další" výběh nemáme tak lehký. No toto...

Kecáme asi další kilásek, furt do kopce. Sem tam někoho předeženem, ptají se mě na čas mé vlny. Říkám 10.30 a jim kapku ztuhne usměv, že je za půlkou někdo o 15 min. později ve vlně, už předbíhá. Asi po sedeti minutách se doplazíme na kopec. Stříhají nám pouta a ještě musíme přes kladinu. Fošna postavená na úzko. Teď uprostřed není pneu. V zimě jsem na ni spadl, teď ji dávám s přehledem. Jsem rád... Jdu se za odměnu napojit vodou. Mají tu další stanici s pitím. Bezvvaaaa. To jsme potřebovali. Suší jsme jak cesta z roboty ...

Po minipauze vyrážím opět sám vlevo po asfaltce někam, ani nevím kde jsem... Pořád po cestě za někým, až nás úkoluje další dozorce: ,, vlezte si do pneu a uchopením i s ní mi tady oběhněte kolečko"... Dá se. A běžíme dál do lesa, na okraji mítinka a dva se vzduchovkama... střelba na 10, možná 15 metrů do kýbla... Cink a jdem. Chvilinku potom je tady lukostřelba. Jedna střela a mám to za deset. No co, držel jsem to poprvé, dřevo křivé... Dávám si na pohodu angličáky... Pak už jen jdu, cesta se valí z kopce, šetřím síly bo vidím další překážku... Opičí dráhu...Pneu zavěšené na tyčích. Ručkuj a nedotkni se země. Pak přelez a na vnější straně překážky ručkuj po kulatině zpátky. Na zemi vidím Radka jak s kolegou angličákují. Zatínám zuby. Teď to tu musíš dát!!! Chytám se jedné, ručkuju, sem tam a ke konci ouva... jedna z pneu je dál a musím se více rozhoupat, abych na ni vůbec dosáhl. Břicho už cítím... krčím se a přehmátnu na ni a jsme na konci. A teď rychle po těch tyčkách na boku přeručkovat zpět. Mám to! Kurňa!... Přátelsky popíchnu Radka, že jsem ho předběhnout nechtěl... taky vybíhal o15 min dříve než já a sbíhám dál z kopce. Slečna mezi lesíkem nám říká, že tady u ní musíme, máme za úkol: desetkrát skočit a vyskočit z velké pneu a mezi tím skákáním ji vždy překulit... hustý to bylo.. až se mi kebule motala. Mám v botě po těch vodních smrštích nějaký bordel, něco mě tam píchá. Při běhu to je vážně nepříjemné. Ale cítím, že se blíží konec. To už přece vydržím... Haha.. asi mám špatný čich. Konec to nebyl teda ani zdaleka. Serpentýnama se dostat k rybníku by šlo, tady slanit příkrý sráz a šup tam... ale teplá voda v něm byla... Kolem břehu jít nebo se snažit plavat, po dvaceti metrech stojící požárník, stříkajíc na nás usilovně vodu z proudnice bylo vážně luxusní. Nebýt na závodě tak ho pošlu na tři doby někam! Už se škrábu na břech, když v tom ukrutná bolest v levém koleni. Nějaký podělaný balvan a já si o něj div nepřelomím koleno. Kdybych se bolestí počůral, ani si toho nikdo nevšimne, jak jsme špinaví a mokří... Zkouším to během rozhýbat, zase, opět do kopce stoupání, předbíhám pár zoufalců, nahoře prudce doleva dolů po kamenité cestě. Tady se tak vymlet, říkám si, kdo mě tu najde a za jak dlouho sem někdo přijede. Žádný závodník nemá mobil, cyklistů jako šafránu, diváků jak zubů v puse stoleté stařenky...Raději nemyslet a běžet...pod lesem vpravo, asi k místnímu vleku, vypadá to tak. Tu na nás čeká hromada klád. Takže úkolem je: hodit si kládu někam na tělo a vyškrábat se s ní až tam nahoru, oběhnout lesíček,a s úsměvem se vrátit zpátky. Jednoduše to vypadá, hůř se to šlo aj to místy bolelo. Potkávám jednoho ze sparťanů. Už si to kráčel dolů. Machr. Srdce mi buší a chce vyskočit ven. Jako, ani se mu nedivím, takové cvičení, sám bych se na to už vyprdnul... Lije ze mně fest, slunko si nás tu pěkně griluje. Mě musí jebnout každou chvíli, to není možné. Jsem nahoře, lesík je vážně mini, a šup dolů. Kláda se bolestí pronáší, rameno bude na kaši. Přidávám do kroku, chci to mít za sebou. Jen pár metrů...POJĎ!  Zatínám zuby a jsem na koncu.

Těžkopádně se znovu rozbíhám za ostatníma...jsme na Hradci. Jupí...

Slečna v reflexní vestě nás usměrňuje do stoky, potok tady mizí pod cestou ve velké černé díře... To není prdel, tma jak sviňa, z dálky je slyšet jen nějaká siréna, malinké zelené světýlko jak bludička u ní. Rachot, tma, hotové muka pro klaustrofobika :)

Na světlo boží vycházíme někde v centru,ještě podlézt pár mostů a vyskakujem na pravém břehu řeky Moravice... Čeká tady dřevěná průlezka, pak mě chůdy rozesmály. Tráva neposečená, a běž! Naštěstí jsem nespadl, pak vyskočit, vydrápat se na mostek a zase z něj seskočit. Po padesáti metrech přebrodit řeku.

By to nebyl takový problém, kdyby zrovna dnes nesjížděli tu řeku vodáci, že :)

Kolem už jsou místní čumilové, tak nechci dělat mamlase co uplave, proto opatrně se šinu vodou, je to fakt síla.

Na protějším břehu se oklepu, a rozbíhám se. Do cíle je to zhruba pár set metrů. Na dalším rozcestí mi tady nečekaně fandí kamarád Jedla s dětma. Běží se mnou na další překážku. Na hřišti se musí železnou palicí, kladivem, třískat do pneu..Co tak odhaduju 20 metrů? Tam a zpět... Jdu za dozorcem a chcu tu nejlehčí! ,, Nee, vem si tuhle, ta je pro tebe zrovna volná" ... Kurňa, vím, že ta v zimě byla též na guwno, tenká a dlouhá, velká třecí plocha... Nedal si to rozmluvit, další běžci přicházeli, tak jsem se obětoval a šel s ní do toho  :(

Další zklamání z chabého výkonu, ale snažím se to přisuzovat té pneu... Mám toho plné zuby. Před odchodem si ještě plácnu s dozorcem a jdu se zchladit do potoka. Podlézt síť, to už ze zimy znám, pak se nasoukat do velké novodurové roury a podplavat řadu pneu. A to všechno v tom studeném potoce.

Neslyšel jsem co mám dělat u těch pneu... sprostě jsem je přelezl... soukajíc se na břeh, mě pán stojíc na něm upozornil, že se měly podplavat. Já srdcař, vracím se tedy do potoka, přeskakuju podruhé ty pneu, lehám si na břicho a podplouvám je, už správně!

Na břehu mě čekají dvě, nebo tři.. teď už nevím... jámy plné bahnité vody. Skočit, vyškrábat se, skočit, vyškrábat...

Je vidět, že jsem si to krááásně užíval. Bahenní koupel , za ty prachy startovného, neber to!!! ÁAAAch... :)

Jedla s dětma pořád křičí, povzbuzuje, ale já už nemám energii. Přede mnou poslední, nejhrozivější překážka... Snad má i nějaké jméno... Nevím.. Obří šikmá stěna... Dávám si na čas, ztratil jsem u té podělané pneu s kladivem dechu... Sbírám sílu, mokré ruce si utírám do trávy... Tady jde o všechno... vše co mám chci dát do toho výběhu a skoku nahoru. Neměl jsem příležitost tohle jakkoliv zkusit... Vsázím teda všechno na jeden jediný pokus... Víc sil nemám... Dýchám... cítím, že to půjde. Vybírám si střed překážky, kde jsou desky spojované, tušíc zde víc nerovností a výstupků vhodných pro mé boty... Jedla neustále hecuje... Už fakt musím...3..2..1..GOOOuu!!!

Ani nevím jak, otevírám oči a visím za jednu ruku... přitahuji se, hážu nohu a už se soukám celý na desku na vrchu té hrůzy... Díky... tělo i boty nezradily. Já to dal! Ležím jak placka a vychutnávám si pohled z vrchu... Pohni, závodíš... blikne mi v hlavě... Opatrně slézám dolů a sprintem mířím do cíle. Dostávám ještě sparťanskou vlajku. Ta mi, ale v té mé rychlosti vylétává z násady... vracím se pro ni, a už jen s vlajkou na zádech vbíhám do cíle.  Špinavý, podřený, smradlavý, ale moc šťastný, že jsem to všechno zvládl. Bez větších potíží. Dvě překážky jsem neustál, jinak jsem velmi spokojen s výkonem i rychlostí z jakou jsem to dal.. Čas pod 3 hodiny  a prej kolem šestnácti kilometrů... Trenér v cíli nadšen, mohutná gratulace... fasuju vodu, dopuju se konečne i banánem... ještě za tepla popisuju co bylo na trati ségře, Jedlovi děkuji za fanclub a podporu. Ten už spěchá s dětma na oběd... Sbírám síly na cestu k autu. Jdu se umýt a převléct do suchých.. Zatáhlo se a je mi kosa...

Shrnutí: cenu jsem vychytal za 750,- , super trasa, běh i překážky... místy hodně o síle v rukou. Překvapily dvě občerstvovačky na trati, příjemní dozorci oproti zimě, skvělé publikum. Nebylo co by se nedalo překonat, až na tu modrou dýmovnici, to je HNUS.. kam chceš utéct, když jsi pod ostnatým drátem a ještě na tebe hasiči stříkají vodu..??!!!

Šel jsem se zahřát pivem-ionťákem a podívat se na ostatní druhy, jak se perou s tou poslední překážkou...

                                       ...tak snad příští rok zase, pane Heroesi!!!