JEŠTĚD Sky Race 2019

JEŠTĚD Sky Race 2019... Liberec 13.-14.dubna

... Takové akce vznikají úplně nevinně. Asi to všichni znáte. Sedíte takhle u pivka v pátek večer, po práci v hospůdce, s kamarády a kecáte co mají v plánu a na co se připravují. Zas básní kde byli že :) A nechcete jet s náma? Hej, to dáte. Dyť furt běháte, a daleko... Tohle pro vás bude čajíček. Příští víkend s námi skočíte do Beskyd na cvičný okruh, a uvidíte, že to půjde. Jo jo... A už hledáme na běžecké tržnici startovní číšla na prodej od nešťastníků, co mají nějaké komplikace a tak přeprodávají své startovné. Co čert nechtěl, dvě se nám povedlo sehnat a koupit. No, frajeři, tak jedem s váma. A kolik že je to kilásků? Cože? 25 kilásků a nějaké převýšení. Co to je nějaké? 1700m.. Hmm, a jak se to běží nebo plazí? Jste se zbláznili úplně že?

Další víkend jsme se neuvěřitelných osm hodin cvičně plácali po kopcích mezi Čeladnou a Pustevnami. Po zimě byl místy ještě sníh, tak mokré boty, klouzavé seběhy, popadané stromy na cestě. No fakt výživná neděle. Už za  šera se skládáme do auta, zahazujem smradlavé ponožky a jedem ,, konečně" dom. Ale jako adrenalin jak ,,cyp" což o to.

Čas běží a už tu máme poslední týden do startu. Já si minulý týden vyvrtl kotník, když jsem po obědě vycházel z restaurace. Holt šikula. Tak se modlím ať to dám bez komplikací. Ubytko máme zařízené, i dopravu. Markét a Radek jsou v plánování sběhlí. Jede s námi ještě Janis, blázen z nás největší. Vyjíždíme v sobotu ráno, tak máme čas dokoupit ,,jonťáky" a banány a jiné doplňky na ten náš hustej trail! Jo, a co se začíná srát je předpověď počasí. Na ten víkend slibují ochlazení a sníh nad 500m. Super, že? Když už se něco sere, tak pořádně.

Sobota ráno...teploměr v autě ukazuje 1,5 nad nulou. Zataženo, po dešti. Je kosa. Nejlíp zůstat v posteli a nevystrkovat nos, ale už je jaksi pozdě. Dveře se zabouchly, bágly jsou v kufru, závod čeká...už není cesty zpět. Jedem na benzinku, omrknout tlak v pneu, řidič fasuje horkou kávu a vyrážíme. Cestou necestou, přes hory a doly a jsme po skoro pěti hodinách v Liberci. Prdel na sračky, bolí jako v kině po Titaniku :) Hledáme vhodné parkoviště u ski areálu, protože ti dva blázni chtějí za hoďku běžet ,, Vertical" ... Závod na 390m s převýšením víc než 170m. Laicky řečeno, vyběhnout černou sjezdovku ,,Slalomák" pod skokanskými můstky.

Parkujem, oblékáme bundy bo tu je fakt kosa dneska a jdem hledat kde mají pořadatelé start dnešního závodu.

Tak, našli jsme to... :) U stanu s registrací nás lákají k přihlášení na ten šílený závod do vrchu, že to prej dáme... No, jako výzva to je, i celkem lákavá. Odtud, ze zdola, to nevypadá až tak těžce... Koukáme kolem sebe, ale moc běhuchtivých bláznů tady není. Ještě posouvají čas k poslední registraci, ale ani ťuk. Chlapů je snad 16 a ženských ,, jen" 7. Tady asi něco nebude jen tak. Markét s Radkem se šli rozběhat a já jdu na pivko a nafotit cosyk...

Zdejší Dj je asi rockovej. Furt to tu rachotí, že není slyšet vlastního slova. Zas je tu možnost půjčit si boty podobně jako v Ov na Lurdech, ale tentokrát jsou to boty zn. Mizuno. Vedle prodejní stánek s kompreskama, naproti s běžeckými doplňky. Celkem v poho, ale skoro nikdo. Pár závodníků, jinak nic.  Místní asi gruntujou po zimě, tak jdem fandit těm našim bláznům...

Radek si ještě před startem stihl  malinko vyvrtnout kotník, tak snad bude v poho. Byl bledý jak stěna, chudák... Markét se po prvním výběhu dostala do druhého kola, pro malou účast to bylohned i finále. Po prvním se vrátila nadšená. Takže super, o to dycky jde, ne? Šesté místo je pro nás hobíky překvapením. Radek bojoval a ,,Lucky looser" kategorie ho neminula. Další kolo už nešel. Šetří nohu na zítra. Balíme se a jdem zpátky k autu. A jedeme hledat tentokrát naše ubytko. Asi po dvaceti minutách ho nacházíme, v klidné části města Liberec. Vítá nás usměvavá paní, na staveništi. Už to vypadá, že si to ubytko tady odpracujeme, ale prej nééé. Uf! Hodíme věci dovnitř a podle rad paní domácí se vydáváme nejkratší cestou k restauraci, kde si chceme dát něco teplého. Nacházíme, usedáme, dáváme, pijeme, platíme a jdem plánovat zítřek. Zpátky to berem přes obchod, kde berem nějaké to čoko a Radek hledal něco mraženého na kotník...Našel hrášek  a kukuřici. Ti vietnamci mají v těch svých krámcích snad všechno  :)

Radkova hláška zájezdu: ,,dám si na kotník mraženou kukuřici a ráno z ní bude popcorn"

Budíček v neděli ráno je v 8..Brrr... A je to tu. Smaží se vajíčka, mažou se vánočky, míchají se prapodivné lektvary a to všechno proto, ať ten pekelný závod vůbec přežijem. Chystám si hadry. Venku je po dešti. Sníh nikde. Naštěstí jim ta předpověď nevyšla. Slunko zatím nikde...

Než se začínám soukat do elasťáků, tejpuju co vím, že by mohlo dělat v kopcích problém. Začínám stahovat ten ,,můj" smolný kotník, a dávám si i pás pod koleno. Vím, že tam to v kopcích ucítím.  Do camelbaku lijem magneska, iontové povzbuzovače uplně po vrch, ať to při běhu prej nežbluňká. Ještě raw tyčky do kapes,banány necháváme ležet, na trase jich bude všude hafo. Tak, hotovo. Snad máme vše. Nahazujem běžecké boty a vyrážíme. Cestu známe tak se nestresujem a víme i kde budem parkovat.

Po necelé půlhodině jsme zas na parkovišti pod skiareálem. A tady už je rušno. Plno stánků s doplňky pro běžce a koukám i psy. Parťačka si jde vyzvednout zamluvené boty a váhá i nad hůlkami. Moc jsme s  nimi netrénovali a tak neradím jestli jo nebo ne. Nutná návštěva wc. No, jako na každém závodu zas fronta jak cyp. Holky už stojí. Koukám na lidi kolem. Nechápu třeba borce co jde za 10 minut na závod a ještě si stihne zahulit smradlavé cigáro. Ale co už. Jejich zdraví. Ostatní ,,normální" se mezi autama protahují, běhají a mažou stehna čímsyk. My čekáme až jsme zas komplet a jdem se taky zahřát a rozcvičit. Skáčem tady jak vrabci na betoně. Stihnem ještě mrknout na start Trailu na 11 a půl kilásku. Pěkná atmoška. To se jim nedá odepřít. My startujem v 11. a deset minut po nás vlna bežců s pejskama (caniscross). Dobrá motivačka. Běžet před krvechtivýma bestijema je fakt hustý :)  Hudba na startu opět drsná. Hučí to tu jak v úle.Už né rocket, ale i tak.. Chudáci pejsci. Běžci na Trail už jsou pryč a tak nás pořadatelé houfujou do startovního koridoru.

Nechávám si pohlavní pokrývku bo počasí i teplota je furt pod pracovním limitem. Ale samozřejmě čekám prudkou změnu. Místní moderátor se toho nebojí a cosyk mele do repráků. Už jsme všichni na startovníl lajně, nažhavení jak nové žehličky z Okay :) ....10, 9, 8, ........tři, dva, jedna,.. START! BĚŽÍME...Dav okolo startu nás burcuje k maximálnímu nasazení . Všichni okolo řvou, psi vzadu štěkají a my běžíme někam do lesa, neznámo kam.

Trasu závodu máme pod startovním číslem( dokonce vzůru nohama) pro případ bloudění nebo infa kde je ,,čerpací stanice" pro naše ochablá těla.

Vybíháme z lesa na pláň kousek od dolního konce lanovky na Ještěd. A furt běžíme dál směrem na ten kopec s plechovou obludou. K naší smůle se trať otáčí na černou sjezdovku, kterou jsme nechtěli včera ani vidět. Jsem už pod ní a je to první masakr. Šlapu nahoru a funím. Kdyby tu byly borůvky, samy by mi lezly do huby, v takovém náklonu. Tohle jsem ještě neběžel. A slovo ,, běžel" je už sprosté slovo. Jen jdu. nemyslím na nic, jen se dostat co nejrychleji nahoru. Prvních 400 metrů stoupání před námi. Jupííííí. Přes dvě sněhové zóny je tu odbočka vlevo po vrstevnici do lesa, přes popadané smrčky a na další mýtinu. A kur..va, zase kopec, ale tentokrát otočený směrem dolů. Běžíme co to dá. Dyť jsme ještě

                                                                         ,, freššš"

Tady předbíháme co a koho se dá... Pak zas vpravo a kurňa zas do lesa a do kopce. Bože! Vidíme, že jsme se přecenili a místo ,, hobíkú" se z nás stali ,, ultraHobíci" . Dáváme se do řeči s kolegou odněkud z Českých Budějovic. Prej tady vzadu už se nezávodí, už se jen bavíme. Kecáme o Lysé a Beskydech, dálnici D1, a rakouských alpách. A tady nás začínají předbíhat psí spřežení. No, ty kráso! Chci jednoho půjčit při výběhu, ale vůdkyně nechce, pes je v tahu.

Kecáme s dalšími nás dobíhajícími lidmi. Prej se nemáme zhuntovat hned na prvním kopci a máme se šetřit na další ,,ZVRACÁKY" . Začínám se trošku jako bát... :)

Jako, to ticho a klid tu mají luxusní. Cesty nahoru a dolů. Sem tam rovinka, ale jen malinká, aby se neřeklo, a pak hned nahoru. Na první občerstvovačce dávám banán a vodu. Usměvaví pořadatelé. Běžíme dál podle fáborků z Decathlonu. Jeden děsně příkrý kopec je tu. Asi to je ten o kterém mluvil ten týpek. Všichni co ho s námi jdou tak funí jak lokomotiva. Jdu ho v tempu a po špičkách. zas zkouším co to udělá. Doháním jednoho, tak se kamarádsky vyptávám na tento závod. Prej ho jde, vlastně běží, už po třetí. Vyfuníme společně nahoru kde čekám až se doplazí kolegyně a v tom mi zvoní telefon. Parťačka volá... A prej kde jako jsem! Já na to: " čekám tě už nahoře". No, to asi nechtěla slyšet, bo prej umírá někde v půli a nemá se čím posilnit bo batoh s camelbakem mám na sobě já. Tady si dovolím jednu radu. Noste si každý svoje pití a jídlo. Vyhnete se zbytečným hádkám na delších závodech :)

Kousek rovinky, končí na mýtině. Stojí tu samota, krásný výhled do kraje. Tažný kůň v ohradě, černý pes hlídá a štěká na všechny běhavce. Vážně krása. Cesta nás opět vede do lesa. Dobíhá nás jeden pejskař s roztomilým voříškem a mohutně nás povzbuzuje. Asi místní horal, říkám si. Cesta se teď vlní tichým lesem. Tuším, že jsme mezi posledními. Budějičák už je dávno pryč, a psi nám šlapou na paty. Co je tady super je ta horizontální mapka pod startovním číslem a kilometrovníky na trase. Takhle víte jaké peklo vás ještě čeká :)

Dostáváme se zas k občerstvovačce. Té samé co před hodinou. Teď zkouším banán se solí, hroznové víno, jabko a hooodně vody na to. Jo, jinak tu mají i colu, ionťák, meloun, čokooplatky. Nabízí i doplnění vaku vodou, ale s poděkováním odmítáme. Máme zatím dost hopsinkové šťávy na cestu. Loučíme se a z davu se ozve : " dycky Opava" ! A my kontrujem " dycky Ještěd". Bylo by tu fajn, ale my jsme na závodu a né někde v cukrárně. Pokoušíme se běžet, nohy začínají bolet, když cítí další stoupání :)

Počasí se od dopoledne změnilo na jarní. Slunko doslova peče, ikdyž ve stínu je ještě cítit zima. Sem tam narazíme na zbytky sněhu, popřípadě jen mazlavého bláta. Ale nic co by nešlo překonat. Držíme nějaké běžecké tempo, snad se tomu tak dá ještě říct, sbíháme zas někam dooosst dolů z kopce, což nevěstí pochopitelně nic dobrého. Dole vpravo, kousek rovinky a "kamenná výzva číslo jedna" je tu! Měníme se na kamzíky a skáčeme po ostrých kamenech někam nahoru k vrcholu. Prohazujem pár slov z běžcem odněkud z Orlové. Starší pán, taky to tu už zná, funí a lamentuje, že se na to vysere.

V polovině dávám " voltáž" v podobě tyčinky bo je to tu celkem jako fakt náročné. Kochám se mlhavým výhledem do kraje a povzbuzuju ostatní kamenolezce k výstupu. Lezem, lezem a z asfaltky nějaká ženská, asi matka, volá na děcko: pojď se podívat jak tady lezou po kamenech... No, ty kráso. Jsme nějaké opice v zoo nebo co? Trasa vede přes cestu, tak nás rodinka nechává přelézt svodidla. Nevěřícně se dívají až se zas začnem škrábat na další šutry a pokračují dál  někam.

Těsně pod vrcholem nás pořadatel vítá na "prvním" výškrabu a navádí nás na seběh někde zas dolů a na občerstvovačku. Opět přeskakujem svodidla a míjíme smějícího se pořadatele/fotografa se slovy, že příště chci být jedním z nich. Že se chci taky smát. No nic. Snažím se soustředit na seběh, je tu zas sníh a nechci se vymlet nebo si odrovnat kotník.

Tady jsme dlouho nikoho neviděli, cesta se klikatí lesem až na odstavné parkovišťátko v lese kde stojí třetí stanice s jídlem a pitím. Zase se cpu ovocem a chlapím se vodou, pár vtípků na adresu zdejších kopců. Dotaz, jestli už jsme poslední? To snad ne, myslíme, že čtyři nebo pět přeživších jsou nám stále v patách. Slušně poděkujem a zas sbíháme kajsyk dolů. Už ani nechci myslet jaký to na nás čeká výšlap nahoru na " druhý" výškrab Ještědu. Seběh je nekonečný. Přijde mi, že jsme někde dole u startu a cesta se obrací a začínáme stroupat. Po několika stech metrech znejistíme bo se nám fánorky kajsyk ztratily. Zapínám tu slavnou GPS fuknci v mobilu a sleduji, že jsme pořád na trati. Pokračujem, už jen chůzí, šnečí, k vrcholu. Stromy končí a my jsme na planině pod lanovkou. Asi někde uprostřed dráhy. Vidíme tu plechovou potvoru jak tam pyšně stojí a čeká na nás.

Je to husté, energie skoro v řiti. Času na dokončení v limitu málo, a taká grapa před námi. Lezem už opravdu mravenčím tempem. Snaha o rychlejší pohyb je hlavou ihned potlačena, odstraněna z dnešní sportovní nabídky. Vyprodáno! Drápeme se nahoru, cesta je hrozná. Kameny s drtí. Celkem o hubu, ale ještě se to dá. Lezu a fotím si to. Úžasné...:)

Proti nám slézá fotograf, s utěšujícímy slovy " ještě dvacet " kroků a jste nahoře, je tam ionťák a voda. Já na to: " jj, všude nás lákají na vodu a ionťáka, ale co takové pivo"? To by bodlo :) Prej, nahoře je RUM... Lezem , skáčem, škrábeme se... Rovnáme záda a stojíme přímo ve stánku s občerstvvením... A fakt! Slečna nabízí i rumíka na oslavu druhovýstupu. S díky odmítáme. Meloun, vodu, pár kuliček vína a jdem dál.

Nejtěžší výstup je za námi. Už jsme snad v poho a půjdem, budeme se snažit běžet jen z kopce, nebo ne? Asi po kilásku vidíme, že jako ještě NE! Někdo nás chce totálně zadřít a vymyslel tuhle nechutnost. Vršek kopce není ani vidět, sil v nohách tak akorát na posrání, slzy na krajíčku. Začínám se vztekat a proklínat ty dva co nás sem dovezli. Každému do očí, a zvlášť řeknu svoje. Kdybych měl jejich tel.čísla, tak je smažu pro výstrahu ostatním. Beztak už někde dole v cíli sedí na pivku a čekají na nás až doběhneme. Lezem bo nic jiného nám nezbývá. Pud sebezáchovy přebírá opratě. Jdem jak zombíci bezvládně směrem určeným fáborky. Dle plánku trasy je tohle poslední výstup a míříme do cíle. No jo, ale on je pod námi dole jako... Nekonečný kilometrový seběh po sjezdovce, kde nás doskákal i zbytek závodníků. Stehna hoří tím neustálým bržděním. Masakr. Už toho mám plné brejle. Totálně nasazený/ nasraný :) Na úpatí kopce mírně vlevo a objevuje se cílový oblouk. Dobíháme 12.minut po limitu. Šťastní jak blechy, že tu " hrůzu" máme letos za sebou. Piju horký čaj a tlačím banány, piju a tlačím... Hledáme kde jsou ti naši borci a nikde. Žádné vítězné ovace, házení květů, nic prostě. Stánkaři v tichosti balí. Moderátoři už asi sedí doma s manželkama, od cílových dostáváme pamětní čelenku s Ještědem. Jdem vrátit nebohé paní od Mizuno boty, a do auta pro suché hadry na sebe. A proměnit kupónky v ceně startovního balíčku za pivo a jídlo. Piva je dost, ale na jídlo je už jen čočka a rýží? No, díky ale tohle jako ne e :)

Rozlučkové foto těsně před rozebráním kulis a hurá domů...

Co na závěr? Zkoušet běhat kopce, delší výběhy prostě. Možná okusit výstupy s hůlkami, camelbaky pro každého. Víc neřešit kolik je kopců před námi, a víc si to užívat. Ale v tomhle asi dobrej nebudu. Zlaté Kravaře nebo Štěpánkovice. Neříkám, že je to hnus, má to své kouzlo, ale chce to jinou fyzickou přípravu a stravu než asfalt a rovinky do dvaceti kilásků... Běhu ZDAR!