Boskovice 2021

Boskovický závod aneb Boskovický běh za sedmizubým hřebenem? Tož to musím zažít.

Rychlá registrace v neděli večer a příprava může začít. Jako dycky zůstalo jen u chuti trénovat :)

Bo není čas a když už, tak letí jak swiňa, je tu neděle ráno. Vydatná snídaně, závod zas odpo, tentokrát až ve tři. Zas do auta, zas dálnice, zas parkování, zas pro startovní balíček, zas krácení si chvíle do startu očumováním centra Boskovic a krásné zříceniny hradu nad městěm.

                                                                           „Fanclub“

Zas slunko peče jak cyp. Hledáme kusek stina a hlavně volný flek v restauraci, baby mají hlad.

Studuju nic neříkající plánek, mapku. Co vím jen, že tu je schovaný pekelný stoupáček ke zřícenině, a eště v závěru závodu. Ale prej kochačka malebným údolím, ha ha!

Dávám si vodu a vývar z kury, na sílu. A zas jdem do centra, na náměstí, nasát zdejší atmošku. Fajne posezení pod lípami tu zrobili synci. Nervy mě furt honí na Toytojku až jsem děvucham k smíchu. Poslední vyklepání v budce a jdu se cpát do davu. Hicno a dav, spocená těla a to jsme eště ani nevyběhli.

Poslední rozloučení se, se zdravým rozumem, a taky chystám hodinky s očekáváním blížícího se startu na 12kilásků, cestou necestou, snad tu nezdechnu...Lidu přes 3 kila, tož slušnej gang tu!

3,2,1, vybíháme z náměstí...Chvíli kličkujem uličkami města a vbíháme na polní cestu, kolem westernového městečka, kovboj stojíc v bráně a mohutně nám fandíc, kolem flekatí koně klidně se pasouc. No a jsme v lese, úzká ulička předbíhání zrovna nepomáhá. Aspoň, že tu je stín a chládek. Držím se postaršího borca, koukajíc na kořeny a šutry bo se tu nechcu vymlet. Je to nekonečné lesní ploužení, když tu se už objevují domečky a asflatový pás...Civilizace...a první občerstvovačka...Vodůůů!!!

Nakopává to slušne a rvu další kilometry a nechávám za sebou běžící mrtvoly. Chvilu po cestě, chvilu po chodníku, přes cestu do sportovního areálu, oblouček po stadiónu a ven, na cestu a tady ta slíbená kochačka údolím místní říčky...No, nevím, jen cítím hic a slunko v ksichtě. Před sebou další hlouček postaviček, dobíhám a držím se...Na hodinkách vidím desátý kilometr, trasa uhýbá nečekaně z cesty na lesní, prudce doprava. Stoupání a vzívání Boha je tady! Si dělají prdel a kam jsem to zas vlez! Obvyklé hlášky, kterými častuji své souběžce, ikdyž je to v tu chvíli asi moc nezajímá :)

V půli kolmého stoupání hasiči rozdávají perlivou vodu, z vlastních zásob zdá se. Skvělí to kluci! Kecám tu s jedním, že už by to mohlo za tou zatáčkou končit a ono furt nic! Tohle je nekonečný kopec, na konci závodu, takovou smrt nikomu nepřeji...

„Nesmíš zastavit“ pořád si opakuji, přemlouvám tělo a utěšuji hlavu vidinou blížícího se konce , kde čeká jedno orosené, za to peklo, tu v lese...Stoupání se pomalu mění v rovinku, rovinka v mírné klesání do zámeckého parku. Jupí. Hodinky napovídají, že už jen poslední kilásek a je cíl. Seberu poslední hrstku energie, vypínám hlavu a přidávám na otáčkách, z parku skrz zámeckou budovu na cestu, prudké klesání směr náměstí, poslední ulička, poslední předbíhání, poslední metry...

                                                                  „Vydrž!!!!!“

Bože, díky za energii a výdrž. Dal jsem to. Slušný čas pod hodinu. A eště takový hnusný kopec. Pár lidí saniťáci odvezli. Vážně husté horko...

Medaile, pivko a dom. Díky pořadatelům za skvěle značenou trať a hodně stanic s vodou a vodní mlhou. Tohle dnes hodně pomohlo. Třeba za rok zase.

„Běhu ZDAR!“